Legenda o dvou vlcích

Říká se, že člověk v sobě má dva vlky, kteří se perou. Jeden je bílý a představuje dobro v nás. Druhý, černý, je náš vztek, hrubost a zlo. V moderní verzi příběhu vítězí ten, kterého víc krmíme.

Pojďme se ale na tento příběh podívat zblízka.

V jednom období jsem si svůj Stín představovala jako černou chlupatou příšeru s krvavýma očima, dlouhými drápy a ostrými zuby. Seděla zkroucená v hluboké temné propasti a já byla přesvědčená, že by se z ní hbitě dokázala vyškrábat a šířit zkázu. Nejděsivější na tom všem ale bylo, že jsem ve skutečnosti nevěděla, čeho je ta příšera schopná.

Jedno bylo jasné. Příšera má hlad, doslova trpí hlady. Proto požírala mě, aniž bych si toho všimla. Mým úkolem tedy bylo nejprve přivolat nějakého svého vnitřního průvodce či pomocnou bytost, artefakt, cokoliv, co mi mohlo pomoci se ochránit, a jít příšeru navštívit. Bylo na čase se jí zeptat nebo jinak zjistit, co potřebuje.

Příšera se zblízka najednou nezdála tolik děsivá, jako spíš zoufalá. Jako by s ní můj zájem o ni vnitřně pohnul. Cítila jsem z ní i náznak dojetí. Avšak to ji nečinilo méně nebezpečnou. Stále byla hladová a taková příšera by mi vmžiku mohla ukousnout hlavu.

Potřebovala nakrmit.

Pravda, příšera sžírala dlouhé roky mě. Nevědomě jsem ji stále krmila svou energií. Ale co doopravdy padalo k ní do jámy, byly odpadky. Byl to hnůj. Nepřistávalo k ní nic, z čeho by se mohla doopravdy nasytit, a tak stále trpěla hlady a ze zoufalství a v boji o přežití mě drásala zevnitř.

Bylo třeba, aby začala dostávat skutečnou výživu.

Pokud v sobě mám dva vlky a nažrat dostane jen ten bílý, ten hodný, ten „správný“, co se ve mně skutečně stane? Ten druhý bude bojovat zarputileji. Bude to boj o holý život. Takový vlk je mnohem nebezpečnější. Nekrmit „zlého“ vlka si představuji jako nevěnování pozornosti. Tím, že ho nekrmím, ho ignoruji. Tím, že mu nevěnuji pozornost, na níž má právo, dochází k jeho potlačení. Co dělá vztek, potažmo jakákoliv energie, kterou se snažím potlačit? Vztek se stane ještě zuřivějším, energie se promění v tsunami.

Jak mi vůbec je při představě, že jednoho vlka nechám trpět a vyhladovět k smrti? Je mi z takové představy dobře? Mám svého černého vlka ráda. Mám je ráda oba, vždyť oba jsou mou součástí.

Co když mezi nimi ve skutečnosti nemusí docházet k souboji? Co když mohou oba vlci žít ve vzájemném respektu? Musí být skutečně jeden z nich vítězem? A není to nakonec jen o tom, čím je krmím?

Co doopravdy potřebuje příšera uvnitř mě? Co ji doopravdy nasytí, co ji ukonejší, co ji uklidní?

Má příšera potřebuje pozornost. Potřebuje respekt. Potřebuje uznání své právoplatné existence. Potřebuje vědět, že ji vidím, že slyším, co mi říká, že poslouchám. A potřebuje hranice, za které ji nepustím, přestože ji plně respektuji.

Jsou místa, kam černý vlk nepatří. Je to teritorium bílého vlka. A naopak je třeba, aby bílý vlk respektoval území svého černého souputníka a vcházel na něj jen s pozváním.

Věřím, že živíme-li oba dva tvrzením, že je v nás vlastně válečné území, poroste jejich vzájemná nevraživost. Zejména černý vlk s přirozenými sklony k agresi je na takové krmivo citlivý. V prostředí, kde visí válka ve vzduchu, začne černý, protože je to jeho přirozenost, uskutečňovat mocenské výpady na území bílého. A bílý, pokud má dostatek rozumu, se začne bránit. Takový boj může trvat do konce věků. Může se mezi nimi odehrávat studená válka plná manipulace a vnitřního zmatení. Potom už ani nevíme, který vlk vlastně co říká. A možná ani nakonec který je ve skutečnosti který.

Je-li bílý vlk naše takzvané vyšší já, je-li symbolem lásky a soucitu, pak je to on, kdo může připravit podmínky pro mír. A černý díky své energii tento proces dovrší.

Jako v lidech je v nás mnoho z vlka bílého. Je naší inspirací a ideálem. Je jednou stranou naší lidskosti, v níž dlí přirozený soucit a laskavost. Místo, kde tluče dobré srdce. Kde cítíme a sdílíme lásku, kde umíme konejšit i podpořit druhé i sami sebe.

Ale dokud nevyléčíme vlastní srdce, jsme možná ještě více jako černý vlk. Myslím, že nakonec to, po čem mnoho lidí včetně mě hluboce touží, je respekt a láska. Být přijat, respektován a milován. Se vším všudy. Takoví, jací jsme.

::

Najdeme-li svou vlastní dekadenci, můžeme se lépe zorientovat v teritoriu černého vlka. Třeba ho zastihneme, jak se lituje, že je strašně sám a že ho nikdo nechápe. Jak sní o tom, že porazí bílého vlka v epické bitvě, bude mu patřit celý svět a budou se o něm psát oslavné básně. Možná sní o tom, že zvítězí celý pokrytý cizí krví. Možná se utápí v alkoholu, možná se topí v žalu.

Věřme ale, že jakmile spatří, že jsme se dobrovolně a v přátelské náladě vydali na jeho území, ztratí řeč. Myslím, že černý vlk tasí drápy a překračuje hranice svého teritoria hlavně proto, že nevěří, že by někdo přišel za ním. Jako každá cítící bytost má přirozenou potřebu dát o sobě vědět. Když je přehlížen, uchýlí se k agresi.

Netvrdím, že je to dobrák každým coulem. Ale ani není skrz naskrz prohnilý. Jsem přesvědčená, že jeho nejhlubší touha je, aby jej někdo spatřil a přijal v jeho přirozenosti. Jediný, kdo něco takového může dokázat, jsme my sami.

A přijdeme-li za naším černým vlkem příště, možná zjistíme, že nemusí nutně netrpělivě přešlapovat u svého doupěte obehnaného naostřenými kopími. Možná uvidíme, že ve skutečnosti pořádá parádní, i když trochu zvláštní večírek, rozvaluje se na zlatém trůnu oblečen v královském hermelínu, nechá se ovívat polonahými lesními žínkami a prozpěvuje podivné vlčí melodie.

Nepředvídatelný, tajemný, trochu děsivý, možná i směšný, ale vlastně docela šťastný.