Články

Příběh mé psychospirituální krize

3 července, 2021 /

Termínem psychospirituální krize se označuje „transformativní proces s léčivým potenciálem, který může mít vnější podobu psychózy, ale neměl by se zaměňovat s psychózou jako duševní poruchou“. Takový popis naleznete na stránkách centra Diabasis, které se lidem procházejícím tímto složitým obdobím věnuje. Ovšem zatímco je hluboká vnitřní transformace vítaná ba přímo žádoucí u přírodních národů, v naší západní civilizaci naráží spirituální potřeba duše na racionální a odlidštěný systém. Iracionální a divoké duševní prožitky jako by nešly dohromady s „vládnoucím“ raciem. A tak vzniká krize.

Bylo mi 22 let, když mi psychospirituální krize zaklepala na život. Dnes, s odstupem času a zkušeností mateřství, mi připadá, že v tomto věku je člověk v podstatě ještě mládě. A témata, která se mi postavila do cesty, která jsem si já sama postavila do cesty, byla syrová, bahnitá, temná a děsivá. Má vlastní iniciace do světa dospělých mne zasáhla nelítostně. Panické ataky, pocit, že umírám, naprostý vnitřní rozpad, strach, že má duše opustí během spánku tělo a už se nevrátí zpátky, zážitky až archetypálního souboje dobra se zlem ve svém nitru, pocity marnosti, prázdnoty a ztráta smyslu. To je jen krátký výčet z průvodních jevů, které tvořily po několik měsíců mou každodenní realitu. Bála jsem se, že nastal konec, že jsem se zbláznila a skončím v léčebně.

Co mi v oněch těžkých časech pomohlo, abych na psychiatrii opravdu nezamířila? Asi jako u všech duševních krizí jde o velmi komplexní proces, a tak jednoduchá ani univerzální odpověď neexistuje. Zcela zásadní však pro mě bylo si hned na počátku uvědomit, že probíhající stavy sama bez odborné pomoci nezvládnu, a tak jsem záhy začala navštěvovat terapeutku. Ta mě celým procesem prováděla tak, abych vnímala to, co se mi děje, v širších souvislostech.  A já postupně viděla svou krizi jako dar.

Velice zjednodušeně řečeno se v období psychospirituální krize zcela rozpadlo mé staré Já a pomalu nabývalo svůj nový tvar. Prožívala jsem až hmatatelný pocit, že se skládám kousek po kousku znovu, ale jinak, než jak jsem se do té doby znala. Naskytla se mi nová příležitost být vědomě „u toho“, být přímo u procesu, stát se skutečnou součástí nového růstu, být autorkou nové vnitřní skládačky. Dostala jsem druhou šanci seznámit se sama se sebou a obnovit svůj život se svým vědomým přispěním – o mnoho svobodněji.

Učila jsem se s odvahou pohlížet na odvrácenou stranu své psychiky, takzvaný Stín, a pochopila jsem, že bez něj nejsem celá. Že vztek, smutek, stud, pocity méněcennosti, strach, to všechno jsou emoce, které jsou právoplatné a chtějí mi něco sdělit. Chtějí mi odhalit, jaká síla se ve mně ve skutečnosti ukrývá a že je na čase převzít za ni odpovědnost. Nenechat ji ležet ladem nebo ji používat proti sobě, ale učit se se svou silou pracovat, aby mi dala ten správný směr, podpořila mé talenty a vedla přímo k jádru mého pobytu na Zemi.

Začít se přijímat i se svým Stínem bylo zcela zásadní, pochopit, že dokud budu slepá nebo nepřátelská vůči svým slabostem či nešvarům, nemohu naplno spatřit veškerý svůj potenciál. Tím pádem nemohu žít uspokojivý život. Tak je to jednoduché. A přesto je to možná jeden z nejtěžších úkolů, který před každým člověkem stojí. Zkrátka bylo na čase si odpustit, že jsem lidská bytost.

Měla jsem před sebou dlouhé roky čištění svého života od názorů a představ, které rázem přestaly fungovat. Musela jsem se, často s nelibostí, podívat na vše, čím si lžu do kapsy, čím si ubližuji, čím ubližuji druhým. Nastalo nezbytné poznávání a vytyčování vlastních hranic, zkoumání kde, kdy nebo s kým je mi dobře, i co a kdo do mého života nepatří. Poznávání, kdo a co jsem, schopnost si ustát to, kdo jsem, i v nejtěžších zkouškách. A rovněž jsem musela přijmout fakt, že tento proces a vnitřní alchymie nikdy nekončí.

Psychospirituální krize mě vedla k tomu nacházet své vlastní zdroje. Ve vnějším světě a zejména v tom vnitřním. Dnes vím, že je třeba nashromáždit si nástroje, které mě vracejí k sobě samotné. Bez ustání pátrat po pevných pilířích uvnitř své duše, sledovat červenou nit své síly. U čeho nechávám svou sílu, odkud ji mohu čerpat, kde je její zřídlo. Je pro mě nezbytné vracet se k vlastní autenticitě, protože vše, co je neautentické, nakonec neobstojí. 

Co v duševní krizi pomůže?

  • Najít včas odbornou pomoc.
  • Vědomí, že jsme na vše, co přišlo, připraveni.
  • Metody uzemnění – doslova se dotýkat nohama i dlaněmi země, jíst kořenovou zeleninu, nosit v kapse obyčejný kámen, vizualizace zapouštění kořenů do půdy atd.
  • Pochopení, že v našem Stínu leží ukrytý poklad. Stín k nám neoddělitelně patří a je to tak v pořádku. Jako lidské bytosti jsme naprosto v pořádku.

Upravené znění mého článku o psychospirituální krizi naleznete v magazínu biOrganica (podzim 2020).